Bydlení spolu

Bydlení spolu je koncentrace zážitků a posbíraných historek napříč všemi dostupnými zdroji. Sběr probíhal různě. Někteří své zážitky odvyprávěli, jiní rádi posílají hlasovky přes zprávy, našli se i jedinci, kteří preferují psané slovo. Tak či onak, skončilo to ve sběru a nyní si historky můžeš přečíst i ty. Chceš se přidat? Napiš svůj zážitek do formuláře!
https://forms.gle/fQ2wYoYFYWDkVLoE8

Drhnu vanu
Kdybych dělala logo pro SPOLUBYDLENÍ, byl by to chomáč cizích vlasů na ohmataným dřezu. Zkažený vajíčka, teda už pukavce, v lednici, která je na bytě možná dýl než já jsem naživu. Nebo zavřený dveře koupelny, kam přede mnou stihl vběhnout někdo jinej a vycancal všechnu teplou vodu. Vidíš jen proužek světla, co vychází z poddveří, a je to znamení, signál – chápeš, žes to nestih. Těsnění na dveřích neni, proč by tam mělo těsnění být. Jak jinak by člověk slyšel kvílet proud sprchy, teda tu árii selhání? Dneska leda studenou.

To je víc log, co. Takový holý navíc, bez písmenek. Logíčka.

Historicky pro mě bylo spolubydlení vždy o hygieně, kdybych to měla říct úplně na rovinu. Díky poděděnýmu OCD jsem totiž člověk, co nedává špínu vlastní, natož tu cizí! Není to stoprocentní OCD, ale vyrostla jsem v domě, kde jsme se po příchodu kvůli mámě museli zouvat a navlíkat si čistý ponožky. Teda v létě. Když přijdeš v létě domů v sandálech (nebo nedejbože v žabkách), sundáš je na předposledním schodu. Tam jsou připravený vždy čistý ponožky, do kterých vlezeš a přecupitáš do sprchy. Umeješ si nohy, cupitací ponožky hodíš do špíny. Divím se, že se naši ještě nerozvedli.

Přechodový ponožky vidím jako jednu z věcí, který mě bohužel poznamenaly. Takže teď, když jde v Praze na bytě někdo v botech zvenku až do pokoje, slyším v hlavě sirénu z Kill Billa. Ale jsem zticha! Když nechaj špinavý nádobí ve dřezu, vidim tam ten zbytkovej oranžovej omastek jak společně se dvěma osamocenýma špagetama levituje nad vrstvou Jaru a chce se mi blejt, ale seberu se! Normálně v pohodě. Nic se neděje. Když přijedu na byt po delší době a na záchodě je 9 prázdnejch roliček od toaleťáku, vrstva prachu na nádržce a úplně prázdnej Bref Power Aktiv Lavender v míse, protáčím oči a jdu pro savo.

Ale může to být horší. 

To vím díky bývalý spolubydlící, kterou pojmenuju tady pro účely psaní Vana. Vana byla kráva. Přišla ze strahovských kolejí, tak jsem si myslela, že nebude náročná. Omyl! Vana po příchodu na byt vytvořila tabulku s rozpisem úklidu – uff. Okej. To je nástroj starej jak čas sám a z nějakýho důvodu stále nutnej. Přece vynes odpad, když je plnej. Kup toaleťák, když dojde. Vytři špínu, když je špína. Ale tady mělo MYTÍ VANY samostatnej sloupeček! Red flag jak blázen i v mý vysavovaný a vycifovaný hlavě. Vana pak neustále chodila a pasivně agresivně brblala, že zase musela vydrhnout vanu, že je taková nepěkná. Špinavá. Říkám jí, no je to starej byt, tu nevyblejskáš ani náhodou, bestie.* 

Vana se mi svým pančelkovským pindáním o DRHNUTÍ prodřela až pod kůži a já, polo-ousídí blázen, měla pocit, že jsem špína. (Taky ještě měla tendenci vyndavat z lednice moje drahý čerstvý mlíko, protože si na obalu všimla, že včera byl poslední den trvanlivosti. TYVOLE! Aby nebyla “prošlá” věc v lednici, položila mlíko na jeden ze 4 odpaďáků – recyklujem prej i víčka od jogurtů – a nechala ho tam stát, venku, až se fakt zkazilo. Osm pětek v prdeli. Hoši z Erlebnis Sennerei, máte mléko z louky, ale Vana na vás sere.**)

Holka už je někde na Žižkově, děkuju všem svatým, a vanu s malým dé na její počest drhnu jen když je třeba.

Na jejím pokoji se vystřídalo ještě pár lidí, těch “sháním krátkodobě” fejsbíčkářů, který přivalí se dvěma paletama za odvoz místo postele a rozhodí balanc v ledničce. Jejich jména si moc nepamatuju. Teď je tu kluk, co přiletěl ze Šanghaje a ťuká mi na dveře s tartaletkama z Paula tak obtejden. Že mu zbyly! To by šlo! Asi to je vlezdoprdelovství, což nemám ráda, ale možná je prostě milej? Taky totiž dost vaří a nabízí mi vždy plnej talíř, jenže já mám chuťovou paletu pětiletýho a velmi bílýho dítěte. Vždycky když ťuká s nějakou spicy srandou z domoviny, moc mu děkuju (nejsem hovado!), ale jím to skoro takovým tím stylem z animáků, hezky z profilu – říkám mňam mňam a plnou lžíci těsně před pusou mrskám někam za ramena.

Mmmm, it’s very good! Is that black pepper?

*Bestie původně psáno jako anglickej výraz pro BFF – bestie, čteno BESTÝ. Sranda. 
Když to přečtu hezky česky, teda BESTYJE, sedí to stále. A možná líp. Bububu!
**Já se omlouvám za vulgarismy, ale tady hrajou roli velký emoce. Se neznám. Je to anonymní, žejo?

MONNA VANNA od Salaìe. (Má to být nahá Mona Lisa. Udělala bych koláž jakože sedí ve vaně na Strahově/Žižkově, ale jdu radši spát. Sorry.)

Nehty a kondomy
Ty jo, no. Nějaký bizarní zážitek ve spolubydlení? Asi, když jsem žil s Pavlem. Měli jsme každý svůj pokoj a vodili si tam holky, dokonce jsme pro ně měli kartáčky na zuby, říkali jsme jim kartáčky pro děvky. Do zásoby, kdyby náhodou zůstaly přes noc. Vzpomínám si, že jsem si večer přivedl holku, byla to kočka, oba opilí, neměl jsem zrovna kondomy, tak jsem na Pavla klepl, jestli nějaký má — měl jsem tehdy holku a filcky by se blbě zakecávaly — taková tajná operace. Podal mi krabičku, a když jsem chtěl jeden vyndat, byly tam ustřihnutý nehty. Chápeš? Normálně ustřihnutý nehty. Celá krabička! Neměl jsem čas to komentovat, vyběhl jsem rychle do nejbližší sámošky a kondomy si koupil, ale druhý den ráno jsem se na to Pavla ptal, strašně se omlouval. Prý si takhle jednou stříhal nehty a nechtělo se mu vstávat ke koši, tak je tam začal sbírat, a když měl krabičku plnou, přišlo mu líto ji vyhodit. Při tajný výměně si krabičky popletl a dal mi špatnou. To bylo asi to nejdivnější, co jsem kdy zažil.  

Luxusní vila a svlékací badminton
Kámoška nám v létě půjčila svoji luxusní vilu kousek od Brna. Jel jsem tam s partou přátel a bývalou holkou. Bylo to skvělý. Léto, dvoupatrová vila, bazén, kurty… Všechno, co si můžeš přát. Začalo se stmívat, měli jsme popito a vymysleli jsme si hru — svlékací badminton. Hraješ klasický badminton ve čtyřhře, a kterému týmu spadne košíček, ten svléká jednu vrstvu oblečení. Všichni na to byli připravení. Dvacet vrstev byl základ, postupně jsme všichni skončili nazí, někde mám možná fotky z toho večera. Později měla ta vila trochu duchařský vajb. V prvním patře žil majitelky brácha. Udusil se tam na klice mezi kuchyní a obývákem. Měl prý sklony k depresím nebo schizofrenii. Naštěstí ho našli brzo, žádný smrad jsme necítili, akorát jsme viděli smotaný koberec, který vyhazovali. Po zbytek týdne jsme měli divný pocit, jako by tam něco z něj zbylo. Slyšeli jsme, jak se něco pohnulo, skříplo, bouchlo. Nakonec se ukázalo, že se tam dostali squatteři.

Záměna pokojů
Došel jsem z práce, po celým dni utahanej jak pes. Namazaný rohlík s máslem a Herkulem zmizel na dvě kousnutí. Po krátké sprše jsem si šel lehnout. Probudilo mě až šramocení klíčů, spolubydlící došel z rande a nebyl sám, chodbou se rozlehl dívčí šepot. Otočil jsem se na bok a chystal se spát, když zavrzala klika a otevřely se dveře. Myslel jsem si, že je to spolubydlící a chtěl ho poslat do háje. Byla to jeho návštěva, skočila mi na postel a došlo k líbačce, osahávačce, možná i šmátráníčko, než jí došlo, že nejsem ten, se kterým byla v baru. Možná by i zůstala, ale já bych tohle kámošovi udělat nechtěl. Hlavně byl hned vedle v pokoji.

Třicátiny
Já žádnou zajímavou historku nemám, ale Martin mi říkal o své holce, Agině. Slavila tehdy třicet a jako dárek si chtěla symbolicky nadělit trojku s Martinovým nejlepším kámošem, Adamem. Mám takový tušení, že ho podváděla, ale oficiálně to nevím. Trojka proběhla, všechno bylo ok. Ono je to vlastně v něčem vzrušující, vidět jiného chlapa se svou holkou, ale většinou se to nějak podělá, hlavně pokud jsou to dvě holky a jeden kluk. Holka řekne, že je v pohodě, ale pak se jí to rozleží v hlavě, začne o tom přemýšlet a pak to většinou končí.

Kočka Eduard
Můj nejhorší zážitek byl na prvním privátě, kdy spolubydlící dotáhli ze smeťáku kocoura. Pojmenovali ho Eduard. Nesnášel jsem ho. Nakonec jsme ho odvezli na farmu, doufám, že se tam má hezky.

Gastroenterologické potíže
Na internátu byla dvě patra, na prvním holky z ekonomky a na druhém holky ze zemědělky. V druhém patře, často mizelo jídlo, a jelikož jsme se všechny znaly ze školy, věděly jsme, že by to žádná z nás té druhé neudělala. Jedna z mých bývalých spolužaček se naštvala a dala do jogurtu projímadlo. Viník se našel už ten večer. Holka měla natolik silný průjem, že si nechala zavolat záchranku. Nakonec se jí nic nestalo, ale co si pamatuju, už pak ke krádeži nedocházelo.

Důkladná očista
Pracoval jsem v baru, a když mi zrovna skončila smlouva a kolegové mi nabídli přistěhovat s k nim, ani minutu jsem neváhal. Bylo to docela v pohodě, až na hlavního barmana. Někdo mu bral šampón a rozhodl se to vyřešit po svém. Koupil si dvě stejné lahve šamponu, jednu nechal a druhou vyprázdnil a nalil do ní něco jako Savo. Holčina skončila v nemocnici s popálením druhého stupně. Zanedlouho poté jsem se odstěhoval, byl to magor.

Dvanáct měsíčků
Když jsem poprvé žila na koleji, byla moje nová spolubydlící o rok výš a neskutečný bordelář — v ledničce nechávala prošlé jídlo, drobky na stole, prach a podobně. Ve společném pokoji snad nikdy nevětrala a dopracovali jsme se až k pravidelným hádkám o úklid. Odpadkový koš přetékal, smrděl jak sviňa, a aby dokázala, že to ona nedělá, si udělala v pokoji pytlíček s odpadky. Jednou jsem přišla ze školy do pokoje a zaváněl tam neuvěřitelný puch. Přemýšlela jsem, co to je a hledala po celém pokoji, až jsem zdroj smradu odhalila. Na stole ležel pytlíček s použitými tampony, vyhodila jsem to a řekla jí, že je neskutečný prase.

Šílený pokoj
Do Prahy jsem se přistěhovala, když mi bylo pětadvacet. Bydlely jsme ve třech. Jedna ze spolubydlících se zbláznila, protože měla milostné problémy. Šplouchalo jí na maják, z normální holky se během pár dnů stala šílená bestie. Měla záchvaty vzteku, např. ve dvě ráno byla schopná třískat dveřmi, volat příteli, křičet na něho do telefonu, křičet vzteky, mlátit do nábytku. Takovou scénu dělala každou noc. Koupila jsem si kvůli ní nový zámek do dveří, abych mohla zamknout, protože jsem se bála, že mě navštíví s kudlou v ruce. Později jsem se dozvěděla, že se jejímu pokoji přezdívá šílený, protože všechny předchozí spolubydlící tam zešíleli. Jedna skoro skočila z desátého patra, další se raději nechala sama od sebe zavřít do Bohnic a u té, co jsem s ní bydlela já, se nám nakonec povedlo ji vystěhovat a vlastně ani nevím, jak skončila.

Bára
Měly jsme novou spolubydlící, Báru. Byla čistotná a pořádkumilovná. Pak se seznámila s Martinem a její priority se otočili. Všechno bylo rozglábený, na lince špinavé nádobí a jídlo. A nejhorší ještě přišlo, řekla nám, že u nás od zítřka bude Martin bydlet, protože mu skončilo bydlení, mělo to být na pár týdnů. Z pár týdnů se stalo pár měsíců, kdy Martin každý den vařil a ve velkým, takže si tam člověk nemohl udělat ani jídlo. Použil všechny kastrole a pánvičky, takže si nebylo v čem uvařit. A když odcházel, tak jsme se dozvěděly o docela vysokém nedoplatku, takže jsme měli závěrečnou řeč, že ten nedoplatek musí zaplatit on. Moc nadšený nebyl, ale nakonec to zaplatil. Po 6 měsících se nakonec odstěhovali oba. Pro Terezku to bylo stresující, rád chodil jenom v trenkách a ona jako puritánka z toho chytala amok.

Paní právnička
Paní právnička vypadala slibně, přišla a uměla se chovat, byla milá. Bydlela u nás ¾ roku a začaly první mrazíky. Slečna začala topit ve velkém stylu — mám to na plno, do toho větrám, topím, i když nejsem čtyři dny v pokoji, v práci, nebo doma. Což mě nasralo, jednou jsem to vypla a byla z toho hádka, jak si vůbec dovoluju jít do jejího pokoje a vypnout to. Řekla jsem jí, že to bylo z důvodu, že odjela na několik dní pryč a nechala to hučet. Topila pořád a pak jsme se dostali do toho, že krom topení začala dělat bordel v bytě, nechávala všude vlasy a nic po sobě neuklízela. Přestěhovala se ze dne na den a odmítla zaplatit nájem, který měla doplatit. Nájem se jí vzal z kauce, ale pak přišly nedoplatky. Většinou to byly tři, čtyři tisíce, ale tento rok jsme kvůli slečně měli nedoplatky 14 a půl, které odmítla zaplatit. Odvolávala se na smlouvu a využila toho, že ji majitelka měla špatně napsanou a majitelce se soudit nechtělo.

Kontrola
Moje poslední spolubydlící byla učitelka v mateřské školce a stejně jako své děti mě ráda kontrolovala — co děláš, co vaříš a budeš to mít zítra na oběd, nebo dneska na večeři? To mě úplně mega rozčilovalo, takže jsem s ní nechtěla úplně komunikovat, protože jsem se cítila jako malý dítě, které maminka věčně buzeruje. I během stěhování mi začala kontrolovat tašky, dívala se, co vyhazuju a proč to vyhazuju, a jestli mi není líto, že to vyhazuju, a že bych to měla ještě protřídit, takže jsem se nasrala a řekla jí, že jestli něco chce, ať si to vezme a přestane mě kontrolovat.

Kontakty v telefóne
Prenajímateľ nášho bytu sa rozhodol, že si naše kontakty uloží do telefónu s tým, že si k nim urobí aj fotku. Tak sme stáli na chodbe pred bytom, a on si nás postupne fotil. Dosť bizár.

Bez servítky
Táto príhoda nie je moja, ale stala sa na vedľajšom intráku a dozvedel som sa o nej od slečny, ktorá teraz študuje na UTB. Tá príhoda je o silno veriacom chalanovi, ktorý bol očividne veľkým dobrákom a snažil sa všemožne zapadnúť medzi svojich rovesníkov. Tí to využili a jedného dňa mu navrhli, že ho vezmú do partie, pokiaľ splní jednu podmienku. Tá podmienka bola, aby sa vysral a svoje hovno vyvaril v kuchyňke. Ten debil to urobil. Po tom smrade, ktorý zažilo dané poschodie, mu nová partia dlho nevydržala, pretože ho vyhodili.

Pivná pyramida
Na stredoškolskom intráku si môže človek užiť krásne 4 roky aj bez toho, aby robil bordel, a sral všetkých okolo. Vďaka tomuto prístupu mala naša buňka dobrú reputáciu, preto keď ku nám došla vychovávateľka raz na kontrolu, tak si v skrini “nevšimla” našu krásnu pyramídu z plechoviek pív, ktorú sme stavali skoro pól roka.

Sharing is caring
Nikdy nepožičiavaj svoj nový hrniec inej izbe. Môže sa ti vrátiť po týždni, kompletne pripálený s tým, že sa nikdy nedozvieš, kto to vlastne urobil.

Nábytok na intre
Nábytok a jeho kvalita boli vždy problémom na našom stredoškolskom intre. Jedného dňa nás prebudila hlasná rana. Spolužiak sa prepadol pod posteľ, ktorá sa pod ním zlomila na polovicu.

Zámena
Spolubývajúci z vedľajšej izby sa rozhodol, že ma bude troliť, a pri mojich pokusoch zaspať sa rozhodol, že mi príde každých 10 minúť mierne pootvoriť dvere na izbe. Po 4-krát, keď sa dvere otvorili som na neho zakričal, nech “už ide do $!če”. Problém bol akurát ten, že dvere tentoraz neotvoril on, ale vychovávateľka, ktorá nás prišla skontrolovať. Vec sa ale našťastie rýchlo vysvětlila.

Kýbel s vodou
Spolubývajúci sa rozhodli, že ma prekvapia v sprche a nalejú na mňa kýbel ľadovej vody. Nanešťastie, kýbel s vodou bol príliš ťažký a pri tom, ako ho začal na mňa liať ho neudržal, oblial seba a ešte strhol celý záves. Druhý túto absurdnú scénu natáčal, pri čom padajúci záves s veľkým šťastím zakryl moje intímne partie, a na videu je vidieť len môj prekvapený výraz.

Budeme potichu, slibujeme
Na intru jsem měl docela fajn spolubydlícího. Šel na rande, a když se ve dvě ráno vrátil i se slečnou na pokoj, zeptal se mě, jestli by si to spolu mohli rozdat. Dodal, že to budou dělat tak, aby mě to nerušilo při spánku. Mezi našimi postelemi byl asi metrový prostor.

Brno, Brníčko
S mojí nejlepší kámoškou Alčou jsme jely do Zlína, přes Hradiště a Brno. Taková moravská tour. Po cestě jsme napsaly bývalému spolužákovi Adamovi, jestli je v Brně, a chce se k nám přidat. Společně jsme prošli centrem a dali pár piv. Když nastal čas se pomalu odploužit na hlavák, nabídl nám Adam, že můžeme u něj na intru přespat. Byl víkend a prý nikoho na pokoji zrovna nemá. Po cestě byly nějaké náznaky, že se se Adamovi líbím, ale nebrala jsem to v potaz, dokud nezačal být víc fyzicky aktivní. Dali jsme si společnou sprchu a já pak utíkala k Alči, co mám dělat. Alča řekla, že nemám myslet na svého bývalého, pořádně si to užít a šla si lehnout na balkón, že prý na ni máme klepnout, až budeme hotoví. Trvalo to asi dvě hodiny, moc z toho nakonec nebylo a Alča i přes teplou letní noc skončila vymrzlá.

Trojúhelník smutku
S kamarády jsme se sešli na chatě a celý večer se pilo. Byl tam jeden kluk, Honza. Hrozně se mi líbil a pokukovali jsme po sobě, ale měla o něj zájem další holka. Během večera jsme se s Honzou vyspali. Ta druhá holka nás při sexu načapala. Šla za zbytkem skupiny do obýváku. Nešťastně zakoukaná a smutná se rozpovídala kámošům, jak nás načapala v horním patře. Když jim řekla, co děláme, tak všichni nadšeně vylezli do horního patra a udělali si pár fotek. Honzu nadšeně plácali po zadku, komandovali ho, jak má zrychlit a přidat. Snažil se mě během toho schovávat. S Honzou spolu do teď chodíme.

Nejlepší spolubydlící
Na svém prvním privátě jsem měla nejlepší spolubydlící. Jmenovala se Kateřina, a do dnes jsme v kontaktu. Bydlely jsme v jednom pokoji, naproti Myslivně. Měla přítele a já občasné povyražení. Pokud jedna z nás potřebovala prostor, druhá se v tichosti vyklidila. Jednou jsem se vrátila z hospody ve tři ráno opitá, jak zákon káže. Snažila jsem se být potichu, ale staré dřevěné parkety nespolupracovaly. Bohužel jsem ji vzbudila. Užmouranýma očima po mě pokukovala. Zeptala jsem se, jestli si se mnou dá česnekovou topinku. Chvíli přemýšlela, pak řekla, že jo a šla se mnou. Smažili jsme topinky, mazaly silnou vrstvou česneku a smály se blbostem, které jsem minulou noc provedla.

Příliš hodná holka
Moje bývala spolubydlící byla hodně introvertní a tichá, ale když si zvykla velmi přátelská a hodná. Problém byl, že byla hodná až příliš. Pro druhé by se rozdala, i když sama měla málo. Ostatní z rodiny dárky kupovala, ale její členové rodiny se na ni vykašlali. Když si našla přítele, začal ji využívat. Platila mu televizi, vařila mu jídlo, starala se o něj jak o mimino. Myslím si, že si to i uvědomovala. Často jsme o tom nad šálkem čaje debatovaly. Opustila ho, vrátila se k němu, opustila ho, vrátila s k němu… Nakonec se s ním přestěhovala na farmu jeho rodičů. Stalo se z ní něco na pomezí otroka a selky. Nakonec našla sílu a opustila ho natrvalo. Našla si přítele, který ji má opravdu rád a nevyužívá ji. Jestli se baví s rodinou, nebo se na ně vykašlala. Netuším, ale doufám, že se má dobře.

Čarodějnice
Do Prahy jsem se poprvé stěhovala se svojí kamarádkou ze střední. Hledaly jsme byt, kde by každá měla svůj pokoj, klidně ve spolubydlení, hlavně abychom neplatily šílenosti a byly spolu. To nadšení, když jsem úplnou náhodou dostala přesně takovou nabídku. Levný měsíční nájem, skvělá spolubydlící a hlavně ty 2 pokoje. Nádhera. Kamarádka byla zrovna celý měsíc na Bali, takže jsem vše řešila já. Zaplatím domluvenou cenu nábytku jednoho pokoje, zálohu, nájem a už jen čekám na domluvu ohledně druhého pokoje. Slečna (nyní se jí na onom bytě přezdívá Ježibaba) mi nabídla odkup postele a skříně za 4000Kč. Ne, že bych si to přála, ale byla to její podmínka. Dobrá. Ovšem když došlo na předávání onoho ježibabího pokoje, slečna se rozhodla jít s cenou o 6000 výš. Celý rozhovor probíhal asi takhle:  “Tak za postel, skříň, stůl a koberec 10 tisíc teda.” Odpovídám, že domluven byl odkup skříně, postele a rozhodně za to nedám 10k. (Jsem pořád jenom chudý student.)
“Já za ten koberec ale nic nechci, ten ti tam nechám zdarma!”
Stoletý, odporný koberec a ona mi ho nechá zdarma! Jenom za ostatní zaplatím asi tak dvojnásob původní ceny. Výborná nabídka přece! Odmítla jsem. Ježibaba vyděračka ovšem věděla, že už jsem do druhého pokoje dala cca 22 tisíc, které by se mi nevrátily a tak jsem musela kývnout. Za postel a skříň jsem tedy zaplatila 8600. Doteď jí nadávám. Krávě ježibabí!

Ranní budíček
Bizár situaci asi žádnou nemám, ale tím, že jsem nikdy nebydlela v bytě, tak jsem si až tady uvědomila, jak vlastně mám ráda svůj klid a ticho. Tím, jak jsem v bytě, tak tady ty stěny jsou šílený a jde přes ně slyšet úplně všechno. Co mě sere, mega sere, ale na druhou stranu to nejsem schopná spolubydlící říct, je, že ona má na ráno deset budíků a na prvních osm se vůbec nevzbudí. Má tak silný spánek. Jediný, kdo se vzbudí, jsem já. Přitom bych mohla hodinu, dvě spát a nespím, protože mě budí nějaká siréna z vedlejšího pokoje.

Hluchý soused
Máme souseda, kterého jde slyšet přes celý pokoj, co si zrovna pouští v televizi. Asi hůř slyší, televize mu jede na plné kule. To je šílený. Slyšela jsem každé slovo Alzáka!

Večerní praní
Naučila jsem se trošku srát na sousedy, protože, jak jsem teďka nastoupila na byt a všechno bylo nové, třeba večerka v deset, abych nerušila okolní byty, ale naučila jsem se, že několik bytů kolem mě v noci po desáté hodině tady něco rekonstruuje, nebo si pere boty. To vyloženě poznáš, jestli pere boty. Tak jsem se naučila, když už nestíhám prát přes den a stíhám jenom večer, tak normálně peru a seru na to. Fénuju si vlasy a je mi to jedno. Stal se ze mě flegmouš, ale díky tmu jsem si uvědomila, jak mám ráda svůj klid a ticho. Vydržela bych bydlet v bytě, ale kdybych si mohla vybrat, ale kdybych si mohla vybrat, šla bych raději do baráku.

Prostor
Asi jedno z největších “pekel” spolubydlení je, když se člověk v jednom pokoji setká s někým, kdo je mu přesným opakem. Perfekcionista potká bordeláře, flegmatik puntíčkáře, společenský člověk tichou puťku nebo introvert nepřetržitě mluvícího hlučného souseda. Každý má jiné požadavky na klid a osobní prostor, potřebu komunikace, pracovní a odpočinkový režim či dobu spánku. Za normálních okolností tyto kontrastní lidi potkáváme a jdeme zase krásně dál, co když jsme ale nuceni spolu dlouhodobě koexistovat v jedné místnosti? A ještě k tomu někde, kde tomu potenciálně můžeme říkat domov?

Ve spolubydlení jsem se setkala s různými lidmi. Jako introvertní žena, co má ráda ve věcech pořádek, čistotu a klid mám však už jasně dané hranice toho, co snesu a co ne. Některé nezdravé vztahy mohou vést k obecné ponorce na bytě, v horších případech vyhrocený nesoulad se spolubydlícími může introverta dovést až na pokraj vyhoření.

Špinavé nádobí jednou za čas každý někde nechá. Ale kupící se hromady ulepených talířů, sklenic a misek se zaschlými nudlemi z čínské polévky? V rohu místnosti rostoucí hora nevynesených PETek od Pepsi Coly a Fanty, která se invazivně rozrůstá směrem ke středu místnosti. Neustlané postele plné rozházeného použitého oblečení, na policích znatelná vrstva prachu a slovo úklid se stává jen sprostou nadávkou. A pak jdete do kuchyně a zjistíte, že si ani nemáte na čem uvařit jídlo, protože v té hromadě je i vaše nádobí.

S některými spolubydlícími jsme měli jen máloco společného a kromě potřeby pořádku to nebyl ani denní a noční režim. Pro člověka citlivého na světlo a jakékoliv ruchy a hluk je obtížné spát v jedné místnosti s osobou, která vstává v jednu hodinu odpoledne, aby celý zbytek dne proflákala a v jedenáct večer začala pracovat na věcech, které měly být hotové už předevčírem… a taková práce se pak natáhla pravidelně do 4-5 do rána. Jeden v noci pracuje, druhý se snaží spát (ale nejde mu to), při vstávání v 7 ráno do školy jsem si se třemi až pěti hodinami spánku každý den zadělávala na pěkný malér v podobě spánkového deficitu a chronické únavy vedoucí k dalším neduhům.

V době odstěhování této osoby nám na bytě zůstaly drobné vzkazy v podobě chomáčů vlasů v rozích místnosti, papírků pod postelí a celým bytem líně se nesoucího zápachu zkaženého masa vyhozeného asi dva týdny v nevyneseném koši. Člověk se pak ptá, jestli tohle potřebuje pořádnou sanitaci celého bytu, nebo rovnou zavolání exorcisty.

Od doby této zkušenosti volím jedině samostatný pokoj. Nejde se tím zbavit nezodpovědných a nepořádných spolubydlících, ale minimálně s nimi nemusíte existovat v jedné místnosti.

Hej bro, fakt nemáš kondomy?
Jednou mi v 7 hodin ráno klepe někdo na dveře, tak otevřu a nějakej polonahej namakanej týpek kouká fakt zoufale a ptá se mě: Nemáš prosímtě kondom? Já mega rozespalej říkám tf nemám. Takhle postupně zaklepe na všechny spolubydlící a po třiceti minutach se vrátí. Hele koukni se pořádně pls, nemáš v lekárničce nějak, tak jsem ho už vyhrocenej poslal do prdele. Doufám, že to bude v knížce.

Večerní návštěva
Jednou jsem bydlel v bytě, kde se pronajímatel docela aktivně angažoval. Obecně to byla dobrá věc – problémy se rychle vyřešily a on byl skvělý v komunikaci. Občas ale hranice překročil. Nejhorší incident, který se stal, byl o víkendu kolem desáté večer – dával jsem si šlofíka v pokoji a chystal se spát. Najednou se z chodby ozval rachot. Viděšený jsem to šel prozkoumat… a tehdy jsem narazil na svého pronajímatele v temnotě chodby! Jakmile jsem se dostal přes ten šok a poznal ho, ostýchavě přiznal, že šel kolem, a zoufale toužil po záchodě, tak si otevřel, aby použil náš záchod.

Umyvadlo
Jeden ze spolubydlících raději čůral do umyvadla, než aby používal jednu ze dvou koupelen. Druhý intenzivní zážitek byl ve 2 hodiny ráno, když policie rozbila domovní dveře a odevdla si spolubydlícího. Jeho holka ho zřejmě nahlásila, protože na jeho počítači našla neslušné obrázky. Když ho propustili na kauci, dal se na útěk.

Focení
Bydlím na bytě s dalšími pěti holkami. Naštěstí každá máme jiný harmonogram a na bytě se pravidelně míjíme. Při škole si přivydělávám jako fotografka a jelikož mám velký pokoj se super přirozeným světlem, tak mám z toho i ateliér, kde fotím klienti. Jedna moje spolubydlící je občas pěkně protivná a umí všem zkazit náladu a má tendence ostatní poučovat. Když jsem měla naposled u sebe jednu paní na focení, začala ji hned buzerovat, ať se laskavě vyzuje. Byla teprve ve dveřích! Ani nepřešla práh. Strašně jsem se styděla. Paní jsem se omlouvala. Večer jsem napsala spolubydlící, že tohle chování se mi nelíbí, ale ani se neovtěžovala odpovědět.

House­‑party
Žil jsem s holkou, kterou jsem ve skutečnosti moc dobře neznal, abych byl upřímný. Oba jsme při studiu chodili do práce. Jednou se mě zeptala, jestli by v neděli večer u nás na bytě mohla uspořádat houseparty. Fajn. Měl jsem jít druhý den do práce, tak jsem požádal kámoše o přespání. Vrátil jsem se ještě před prací v 7.30, protože jsem doma něco zapomněl a musel si pro to skočit. Byt byl naprosto zdemolovanej. V mojí posteli byly tři nahé holky, ložnice byla obrácená vzhůru nohama. Bordel všude, rozbili věci, snědli čokoládu z mé skrýše, použitý kondom odhodili na můj koberec. Požádal jsem je, aby odešly, ale poslaly mě do hajzlu a nehnuly se ani o cenťák.

Door on fire
Poslouchal jsem hudbu se zavřenými dveřmi, když jsem pracoval dlouho do noci. Zřejmě to šlo slyšet i přes dveře a obtěžovalo mého spolubydlícího, který spal dole, ale nikdy mi nic neřekl. Vstal jsem, abych šel do koupelny, a když jsem otevřel dveře, klečel u mých dveří s lahví lihu a zápalkami. Zeptal jsem se ho, co dělá, a on řekl, že mi zapálí dveře, protože hudba byla příliš hlasitá. Taky prorazil díru do zdi a pravidelně se opíjel. Raději jsem se do týdne odstěhoval. O několik měsíců později jsem slyšel, že najel svým mercedesem do stromu.

Nejlepší přítelkyně
Ještě za studentských let jsem pět let žil s jednou spolubydlící,
která byl doslova (ne obrazně) podělanej génius a zároveň dobrej člověk. Postavila 3D tiskárnu od nuly v našem obývacím pokoji, ještě v době, než si 3D tiskárny mohl pořídit kdokoli. Postavila pro mě také „Hackintosh“, protože jsem potřeboval větší místo, než co Apple v té době nabízel, a stále více, než co Apple, nabízí dnes. Alespoň jednou za čtvrt roku u nás v kuchyni také vyrobila tradiční bagely od nuly a nejlepší zasraný tvarohový koláč, který jsem za celý svůj život ochutnal. Je to jednorožec mezi lidmi a i po těch letech jsme stále nejlepší přátelé, i když už spolu pěkných pár let nežijeme. Absolutně nelituji. Pokud by si lidé stále vyměňovali náramky nebo prsteny přátelství, drahokamy, které bych jí dal, by se daly fotogenicky zachytit pomocí satelitů z hlubin samotného vesmíru. Tahle země si ji fakt nezaslouží. Upřímně. Jsem hrdý na to, že jí říkám přítel.

Nejlepší přítelkyně
Co přináším já našemu přátelství? Určitě ne dost. To je jisté. Při našem prvním setkání jsem byl upřímný
a laskavý. Je úžasné, jak často lidé jen tak odepisují lidi, protože nezapadají do archetypu. Moje nejdražší přítelkyně, která je také úžasná pekařka, je jedním z nejlaskavějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Oba jsme blázni do slovních her a já ji ve slovních hrách nakopávám zadek. Pomohl jsem jí také prostřednictvím svých odborných oblastí a navzájem se dokážeme rozesmát jak dva blázni. Jsme přátelé asi už 15 let.
Přátelé jsou rodina, kterou pro sebe tvoříte, vybírejte proto moudře a s otevřeným srdcem! Nepředpokládejte nic
o lidech, které potkáte. Místo toho buďte trpěliví a laskaví
a nakonec se naučíte vše, na čem skutečně záleží. Myslím, že být laskavý je to nejjednodušší, co jsem kdy udělal. I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám.

Náměsíčník
Pokaždé když jsem vařila, snažila jsem se udělat
trochu navíc, abych mohla nabídnout našemu spolubydlícímu, kterému občas nezbylo na jídlo. Nájem vždy platil včas a bylo nám ho líto. Obvykle odpověděl, že mu nechutná, co dělám. A ráno…všechny zbytky byly snězené. Jeho vysvětlení? Musel být náměsíčný a snědl to ve spánku. To se stalo patnáctkrát až dvacetkrát za rok. Minimálně. Kolem a kolem dělal velké scény o mém hnusném vaření., jak je to, co jsem dělala, hnusné. Obvykle jsem ho ignorovala, schovala do boxů jídlo pro mě a pro přítele a pak jsem šla spát. Co mělo být oběd nebo svačina do práce bylo pryč a zbylo jen špinavé nádobí ve dřezu.
O pět let pozdději mi zavolal ve tři hodiny ráno poté, co se mnou ani s mým partnerem tři roky nemluvil, a řekl mi, že můj současný manžel partner šňupe před naším čtyřletým dítětem. Zavolala jsem partnera, který pospával. Ani jeden z nás s ním léta nemluvil…co to mělo znamenat? Po dalších cca pěti letech jsme zjistili, že je v cele smrti za zabití svého spolubydlícího. Jeho obhajoba? Udělal to během náměsíčnosti.

Mafie
Můj spolubydlící na vysoké škole tvrdil, že byl zapletený s mafií. Byl neustále zpocený, byl velmi nervózní a v autě měl vždy spoustu peněz. Nikdy tu nebyl o víkendech a nikdy jsem ho neviděl pít. Nejpodivnější na tom všem je, že ani jednou nespal ve svém pokoji. Vždy byl na gauči u dveří. Nakonec mi řekl, že to bylo proto, že kdyby ho někdo někdy vtrhl hledat, chtěl, aby ho „oni“ našli hned, aby se nikdo jiný nezranil. Pořád nevím, jestli mluvil pravdu, ale přesto jsem VŽDY na noc zamykal dveře své ložnice.

Sebevražedné sklony
Moje první spolubydlící na vysoké byla holka, která měla nějaké vážné psychické problémy… byla bulimička a řezala se. Nikdy se mnou nemluvila a tyhle věci jsem vydedukoval jen tím, že jsem našla krvavé kapesníčky pod její postelí (můj brácha měl taky sebevražedné sklony a hodně si ubližoval) a taky jsem sledoval stopu zápachu zvratků až do skříně, kde je zřejmě nechávala. Bůh ví proč, když jsme měli apartmá a každý vlastní koupelnu. Taky donášela špinavé talíře s jídlem, které vynechala, aby to vypadalo, že jí. Když jsem o tom mluvil s jejími rodiči a oni ji donutili mluvit s terapeutem, vyhrožovala mi, že mě udusí ve spánku, a bylo mi řečeno, že je v mém nejlepším zájmu se odstěhovat.

Poznámky
Měl jsem spolubydlícího, který zanechával neopodstatněné jízlivé, pasivně­‑agresivní poznámky všem v okolí: našim sousedům v bytě, autům zaparkovaným venku a dokonce i naší bytné. Typ poznámek s příliš zdvořilým jazykem, s podtržením a náhodně velkými slovy. Vždy psáno červenou fixou. Vždy podepsané od nás obou. Rok jsem strávil hledáním a a odstraňováním poznámek co nejrychleji a nejtišeji.